Nejasná zpráva o natáčení dema kapely Pillow Fight

Sepsal Luděk Holý

Je ráno 28.3.2006. V šest ráno jsem se vykulil z postele a po několika neúspěšných pokusech jsem nalezl levou bačkoru a odskákal do koupelny. Vypravování je slohový útvar, který mi trvalo asi dvacet minut a v nich se mi podařilo spálit si jazyk, nalít čaj do termosky a přesladit ho tak, že jsme ho později museli vysekat. Starý dobrý Renault Espace pokorně čekal na parkovišti a netušil, co za ten den zažije. Již den předtím byla rezervní pneumatika vrácena z kufru na místo pod zadním nárazníkem a moje prsty zalepeny několika metry náplasti. Žaloba o veřejném pohoršení způsobeném mým klením a nadáváním u daného úkolu nakonec byla po několika hodinách prošení a následné hrozby zpěvu a tance před dveřmi dané osoby stažena. Renault chytá na první našlápnutí, stejně jako já ten den, a vyrážím městem do ráje na Domažlické ulici, kde se skrývá naše sluj.

Přijíždím a už ve dveřích mě vítá svýma psíma očima Elis, neboli tlučbuben naší kapely. V těsném závěsu za ním visí Venca, basmaster a WebMasér naší kapely. Na otázku, kde je naše hvězda, slunce naše jasné, jménem Dan mi bylo oznámeno, že ještě nedorazil. Nakonec tedy dorazil s mírným zpožděním několika hodin. Vysvětlil nám, že nemohl najít čisté trenýrky. Nikdo se neodvážil zeptat, co má tedy na sobě. Systémem mravenčího přesunu se začaly vedle našeho přibližovadla objevovat krabice různých tvarů a velikostí a několik set kilogramů železného šrotu, o kterém Elis tvrdí, že jsou to bubny. Puzzle byly vždy naším velkým koníčkem a nakonec jsme slavili úspěch: některé části se do auta nevešly a musely zůstat ve zkušebně. Sláva. Po nekonečném nakládání jsme se konečně vydali na scestí. Cesta by ubíhala celkem klidně, jen Venca se nám několikrát ošklivě uhodil, když se vykláněl z předního okýnka a snažil se fotografovat posádku vozu. Dan, slunce jasné, hvězda našich životů strávil cestu celkem klidně omotán několika bezpečnostními pásy, svírajíc kliku dveří, připraven se kdykoliv spasit skokem do škarpy a ponechat nás svému osudu. Rádio nefungovalo, tak byla cesta omalovávána Elisovými žádostmi o zastávky na čůrání. Po několikerém odmítnutí si strčil palec do pusy a pokojně usnul spánkem nespravedlivých, ze kterého byl několikrát vytržen řidičovým klením, chřestěním nákladu a údery stojanu na hajtku do hlavy.

Karlovy Vary nám otevřely svou česko-rusko-německou náruč rozkopanými silnicemi. Orientační smysl kapelníka vedl automobil poháněný 110 koňskými silami přímo ke stáji nahrávacího studia, které jsme hledali pouhých 20 minut, v nichž jsme najeli v karlovarských rigolech pět kilometrů. Již od prvních minut byla návštěva studia poučná. Naučili jsme se ovládat nákladní výtah a Elis dostal ránu zadními dveřmi Renaulta do hlavy.

Už ve dveřích nás vítá Ríša, náš hostitel ve studiu Musicservice. Je mu od prvního pohledu zřejmé, že tentokrát zavítala do jeho studia zajímavá expozice. Zatímco se skládají bubny do původního tvaru (návod byl získán při vykopávkách v Efezu), je nám vysvětlován princip akce Studio zadarmo a dozvídáme se, že Béda Trávníček zůstal tomuto místu velmi vzdálen.

Bubny jsou složeny a přichází velká chvíle – ladění, které bylo úkolem již minulý týden. Ríša s výrazem profesionála láme o Elisovy bubny kličku a o něj samotného koště. Vzápětí přišla řada na nás a je drátováno vše, co se zadrátovat dá. Slunce naše jasné zahazuje svůj přepychový efekt a hraje na svůj původní aparát, který vlastnil již před deseti lety a dozvídá se, kam si může svůj efekt uschovat, i když tvrdí, že to není anatomicky možné. Venca bere tuto epizodu naprosto s klidem a kontroluje nás z výšky své 80cm vysoké židle, na kterou ho vysadil Ríša.

Po dvou hodinách příprav je náš zadarmo-čas téměř vybrán a my začínáme točit. Já dostávám mikrofon v budce asi 7km vzdálené od všech ostatních a sleduji je průzorem, který si nezadá s periskopem ponorky Rudý říjen. Celou dobu se dopuji čajem ze své termosky, který si vyklepávám do hrnku, a fotím naši squadru o 160.

První pokus a naše hudební linky jsou poskládány do správných poměrů, i když můj zpěv zatím končí bůhví kde, kam taky patří. Také se na obzoru objevuje potenciální nepřítel – metronom. Tento ošklivý pán s velkým sklonem k přesnosti nás sice vyděsil svým nástupem, ale svůj marný boj vzdal a podřídil se našemu strojově přesnému tempu, které jsme okoukali od švýcarských výrobců čokolády. Čas ve studiu ubíhá poklidně v tvůrčí atmosféře přerušované jen sebekritickými výroky na konta jednotlivých členů. Po zralé úvaze se rozhodujeme pro pořízení dalšího zvýhodněného času na natáčení, a to se vyplácí. Jen sekačku jsme ten den nedostali. Kluci skončili své nahrávání asi v půl třetí a nastupuje moje maličkost. Nervózní jako sáňky v létě jsem se přiblížil k mikrofonu, jehož cena byla zhruba stejná jako cena auta, se kterým jsme přijeli. Zvláštní myšlenka. Poprvé ve studiu, poprvé oficiální nahrávka, poprvé omdlévám. Naštěstí jsem se probral, než mi kapela stihla dát umělé dýchání a šlohnout mi boty. Pak už šlo všechno po drátkách od mikrofonu až ke klukům, kteří se usadili jako slepice na hřadě za výkladním okýnkem a přes Ríšovo pravé rameno na mě dělali neslušné posunky. I přes bojové podmínky se nakonec zadařilo a obě písně byly opatřeny dokonce trojhlasým zpěvem. Musím se naučit břichomluvectví.

Po drsných 4 hodinách jsme připraveni mixovat dvě písně. Všichni jsme zbroceni potem, čajem a z mých úst se šíří všudypřítomný pach šalvěje, který rozpustil několik mikrofonových smyček a kus futer u vstupu do studia.

Ríša celou dobu neztratil duchapřítomnost a nic ze své výmluvnosti a stíhal ladit kolíčky i obohacovat nás svými historkami z letité praxe. Bohužel nedokončil poslední historku, a tak se tam musíme v srpnu vrátit, aby nám jí dopovídal.

Opouštíme Ríšu, který se vrhá mezi naše zvukové stopy střemhlav. Odcházíme a jdeme vyhledat obžerstvovací stanici, kde bychom ukojili naše zvrhlé choutky. Ríša nás informuje o výhodách stravovacích možností levé a pravé strany hlavní silnice. Po zralé úvaze se rozhodujeme zvolit levou stranu. Volba padla na jakési asijské bistro pár metrů od studia a od hlavní silnice. Malý pán asijského vzezření hovořící pravděpodobně jakousi asijskou řečí nám podal jídelní lístky psané jakousi neznámou asijskou řečí. Názvy nám nic neříkaly, a pokud říkaly, byly podávány buď s rýží a nebo s hranolkem (neměli jsme odvahu se zeptat, jestli bychom nemohli dostat aspoň dva). Nakonec vyhrála metoda padni kam padni a nechali jsme se unášet osudem. Jídlo za jakousi podivnou asijskou rozumnou cenu bylo celkem asijsky rozumné a nikdo z nás ho nakonec nepozřel celé, ale cítili jsme se příjemně zaplněni až přeplněni. Platíme asijskou rozumnou cenu a opouštíme asijské bistro zpět do světa showbusinessu.

Vracíme se do studia a očekáváme výsledky mixáže. Mixér jsem ve studiu nikde nenašel, ale asi je schován před návštěvníky, jako jsme my. Vedle hledání mixéru trávím svůj čas také pohledem na hodinky, které nemilosrdně odtikávaly explozi v podobě večerního představení v Komorním divadle Plzeň. Role režiséra mi byla ušita na tělo. Škoda, že jsem to tělo někde zapomněl a teď se honosím kostýmem o několik velikostí menším. Predátor by mi šel asi líp.

Ríša nás usazuje do křesel (asi aby to s náma nešvihlo). První tóny nás odrovnaly. Tohle nečekal nikdo. V šoku se zvedáme, platíme naší útratu i práva na své písně a v 18.07 opouštíme studio v našem Rudém ďáblu. A dobrodružství začíná. Představení začíná v 19.00 ačkoliv první objevení režiséra je načasováno zhruba na 19.45. Hned po opuštění Karlových Varů mi začala kapela citovat vyhlášku a počítat pokuty. Naše rychlost místy překračovala rychlost zvuku a tak jsem většinu z toho stejně neslyšel. Několik zběsilých předjíždění nás dostalo až na hranice Plzně. Žádosti o zastavení na malé i velké potřeby bylo okázale ignorováno a žaloby na mou hlavu se jen hrnuly. Při vjezdu do Plzně zpomaluji na předpisových 50 km/h, ale dlouho mi to nevydrží. Při sjezdu z kopce se auto rozjíždí a poslední fotku dne učinila Policie ČR.