Epos třemošenský

V kraji na západě v krajině české
vesnička leží u bystřiny čiré
Tam v lůně lesů chaloupka stojí,
libové zvuky z nitra se rojí.
Tam sídlí drak i spanilé panny,
nechoď však ven, nechoď ven za tmy.
Radím ti dobře, zlobivé dítě,
přiviň se k písmu, přiviň se k knize.
Čti jenom dál, čti dál a naslouchej
Seď tiše, tiše…

A v jiné vísce lišky dobrou noc dávají,
před Lídlem lidé denně se srocují.
Někteří sedí a někteří pracují,
jiní zas na bednu do blba koukají.
A tam na tom plácku, na malém rozcestí
stojí tam domeček, ne zrovna roubený.
V něm bydlí chlapík, co hudbě ví naslouchat,
Stojí tu ve dveřích, bude nás nahrávat.
Kdo je ten hrdina, kdo je ten zmužilec?
Ach je to Ivan. Ivan, náš Ivánek.

Ráno jsme vyjeli, jitro nás přivítá,
Corsu jsme našlápli, jedeme co to dá.
Corso to italsky znamená běžeti,
však my s naším nákladem spíš jsme se plížili.
V Třemošné na návsi z auta jsme skočili
a rovnou nohou ku dveřím pokročili.
Hrozný to hlas ozval se zdálky,
všichni si schovali cennosti, známky.
„Proč jsme to skončili v takové díře?“
zvolalo nahlas to zběsilé zvíře.
Dostal hned za ucho rukou i deštníkem,
zmlkl a potichu vyrazil za stínem.
Stínem, co ve dveřích se v tu chvíli objevil,
v šusťákách do sklepa cestu nám proklestil.

My, co jsme vkročili do té strašlivé sluje,
odvahou vynikly naše slušivé kroje.
Tam, co si pavouci pletou své sítě,
ukrývá labyrint zlaté to vejce.
Zlaté a zlatější než světlo denní
kabely motá a tiše si vrní.
Vrní si potichu jak stav v zimních nocích,
neví, co bude, kéž by snad procit.
Než jsme vše nanesli do místnůstky tmavé,
vyslechli jsme si i novinky různé.
O tom jak jiní též stateční jinoši
Stanuli tváří v tvář obrazu obludy.
Příšery té, jenž je postrachem zevlounů,
metronom brouká si za zvukem činelů.
Bubeník zblednul, chvíli jsme křísili,
pak jsme mu ukradli boty i košili.
Nežli se vzbudil, byl skoro nahatý,
stejně nám nebudou ty jeho spoďáry.
Tak aspoň vidíte, jací jsme braši,
v kapele téhle skoro jsme bratři.

Pak už se začalo, nikdo z nás nedýchal,
stopy se vršily, každý jen poslouchal.
Údery do bubnu a rány na činel
Ivánek slyšel a skoro nám zšedivěl.
„Takhle to nepude, frajere ze Slovan!
Zahraj to pořádně, sic dostaneš přes zoban!“
Slyšev to v sluchátkách, tak tempo nasadil
Až jsme snad mysleli, že nadobro pobláznil
Sebe i okolí ve strašlivém kolotu
natočil mnoho stop, posvačil kotletu.

Jen kapelník-Uďánek kolem tak pobíhal,
nudil se notně, o životě přemítal.
Z nudy si do hlavy cpal piškot s piškotem
nakonec všechno to skončilo chrapotem.
Ten pak jako věrný pes used mu do hrdla
a jeho náladu ukončil docela.
Nežli se večer zas s večerem sešel,
natočil Venoušek hluku přehršel.
Pořád by jen nějaký další tón dotáčel,
tak jsme ho zavřeli, přetáhli trombónem.

Na první den bylo zážitků dosti,
do Plzně zpět jsme složili kosti.
Nežli se nadějem, jedeme znova,
to si pak počteme, slova ach slova.
Všichni pak popláčí, zamáčknou slzu,
maminky, tatínci i ten chlapík v bistru.

Další den z doslechu pravdu jsem zvěděl
Jak si to Jeníček dával sám z beden.
Nahrával, nahrával, byl z toho jelen
Instinktem žraloka ku tónu veden.
Učinil stop snad jak stádo karibů,
kytary zvuk pak propůjčil Manitů.
To on zas umí zahrát jak polobůh,
jen kdyby konečně přičichnul k new stylům.
To bychom byli pak slavní a slavnější
a já bych i lidi měl na tohle slovnění.

Teď se nit příběhu na pár dní přetrhla,
nežli se našla sličná to švadlena,
která náš příběh zas sešila do celku,
jen nás pak mrzelo, že nestáhla halenku.

Nežli se nadáli, tak jeli znova,
Jenomže tentokrát chyběla slova.
Kapelník nahrával kytaru svojí,
věděl, že sám jen sám u propasti stojí.
Vždyť na to neumí, snaží se předstírat,
jenže tu mašinu nepůjde obelhat.
Ta asi neskočí na jeho zjev,
odpoví tak snad jen blokací střev.
„Jak jsem si zasloužil takový trest?“
„Neměl jsi sem, ty trumbero, lézt.“
Nakonec všechno dobře však dopadlo,
vždyť sami slyšíte, co z toho vylezlo.

Další díl příběhu veden je zpěvem
a bylo hned jasné, že zas bude průser.
Oba dva pěvci nervní jak motyčky
nastaly hned zkraje i drobné potyčky.
První den pro sebe urval si Uďánek,
Jeník si nakonec ustlal a pro spánek
kapelník broukal mu něžňoučké písničky,
kdybych ho nevzbudil, spinká tam navěky.
Nestihli, nestihli než vodu a padání
Bylo to jasné - zas přijdou a nasadí
tóny jak pořádná svíčková hovězí,
silné a libové, co duši pohladí.

Hračky a hejblátka skoro jak kouzlení
Z vytí a kvílení vytvoří souznění.
Takové neměl ani sbor kozáků
vedený hladem a okruhem bodáků.
„Cos nám to provedl, s hlasem a nástroji?
„To se snad nesmí, na to jsou zákony!“
„Vždyť takhle nezním a nikdy nebudu.“
„Tohle si odsedím a v chládku pobudu.“
„Až na to přijdou, to bude ostuda,
vajíčka, rajčata, občasná kapusta.
Ze sálu mě sprovodí, ulicí poženou,
že jsem se zaplejtal s nějakou technikou!“

Už je to doma, už je to pod střechou,
Ivánek zamakal, pohrál si s ozvěnou.
Za chvíli budeme slavní jak Copperfield,
scéna jak z Kvílení, Ginsberg to ocení.
Až v noci dynamu hipsteři poskočí,
zlatou to desku pak na futro přilepí
Uďan i Ondrášek, Jenda i Venoušek
Nakonec zazvoní na zvonek Ivánek.

„Jen co to slyším z nahrávky za hrůzu?
To že jsem já? To radši nebudu!“
„Koukej to smazat a vrátit mi důstojnost
Vždyť to zní jak prase, když drží v hubě kost.“
Takhle nám vyváděl kotelník zběsilý,
čtyři ho drželi a stejně se potili.
Nakonec ale si zvůli svou prosadil,
zvuk jenom čistý na webu se usídlil.

A takhle končí příběh náš milý.
Jestli jste neusli, díky vám, braši.
Nevím, co vedlo mě k sem k té podivné stati,
zvláštní to směsi snad eposu, frašky.
Promiňte mi to, ó, lidé dobří.
Byly to snad ty hudební strasti.

Však jen se pobav, fanoušku, fanynko
Úsměv tě přejde, až
USLYŠÍŠ NAŽIVO!