Historie

Historie Pillow Fight — Kapitola první
aneb
Jak to všechno začalo

Historie Pillow Fight není zrovna obsáhlá… První zkoušky uskupení které v současnosti nese název Pillow Fight se uskutečnily na jaře roku 2005, kdy se přes inzerát dali dohromady Dan s Luďkem. A jelikož měl Dan ode mě za úkol, ať se určitě ozve až bude dávat dohromady kapelu, tak se ozval…(dík). Prvních několik zkoušek se odehrálo v bytě pana Kaliny (dík, pane Kalino), a nesly se hlavně v duchu toho:

• co vlastně hrát
• kde to hrát
• a kdo to bude bouchat

První otázka se vyřešila celkem rychle, když jsme zjistili, že máme na věc (hudbu) hodně podobný názor. Otázka druhá, hlavně po stížnostech sousedů a soudním vystěhování pana Kaliny, se ukázala býti tvrdším oříškem. Zkoušet se muselo a následovalo hledání zkušebny, završené konečně v létě nalezením odpovídajících prostor ve vhodné lokalitě, blízko SM studia, night clubu a prodejny sádrových trpaslíků… Při hledání bubeníka nám vypomohl Tonda Knížák, který to v období hledání u nás vzal na vedlejšák, takže prvním bubeníkem byl vlastně on (dík, Tondo).

Na podzim l.p. 2005, opět přes inzerát, jsme získali bubeníka stálého, našeho Aleše a začalo se pilně pilovat na vystoupení. Pár se nám jich se střídavými úspěchy podařilo odehrát a zdálo se, že se vše ubírá správným směrem, když nám náhle letos v srpnu dal vale Dan. Shánění kytaristy bohužel nešlo tak, jak bychom si všichni představovali, a tak bylo z Pillow Fight nějakou dobu ZnouzeTrio, až jednoho ošklivého listopadového dne roku 2006 se Luďkovi podařilo ulovit čtvrtého člena, ovládajícího dvě ruce & šest strun - Johnyho.

A to je asi tak všechno, co vám můžu říct o válce ve Vietnamu…tedy historii Pillow Fight. Venca, 23.11.2006

Historie Pillow Fight — Kapitola druhá
aneb
Srpnové objímání stromů

Je srpen, měsíc vcelku teplý oproti uplynulým létům a já tak bilancuji, co se stalo za ten rok. Proč jsem začal bilancovat zrovna v srpnu, bych asi fanouškům Pillow Fight nemusel vysvětlovat dlouho. Ale třeba jsou tu tací, kteří loňský srpen nepamatují. Nebyli ještě na světě, nevěděli o nejlepší kapele na světě, přijeli z pustého ostrova atd.

Před rokem se kapela Pillow Fight poprvé utkala s nestabilitou v oblasti skladby. Yup, je to tak — opustil nás Dan — jeden ze zakládajících členů, po skvělém koncertě na nádvoří Pivovaru. Kapelou to dost otřáslo a výsledkem byl jakýsi tříhlavý spolek Accoustic, který neměl s hudbou mnoho společného, ale aspoň jsme něco dělali. V průběhu doby k nám zavítali do zkušebny rozliční exemplářové druhu „hominus kytarissimus“. Od zvláštních odrůd s kytarami složenými pravděpodobně z arzenálu Sběrných surovin až po tvrdě vyzbrojené blůzmany. Nezdařilo se ničehož nic. Byli jsme pořád tři zakleté princezny, které štrikovaly ponožky a šály v naší vejci obalené zkušebně a modlili se za příchod schopného, mladého, ne-šíleného kytaristy.

Osudným měsícem se stal listopad. Stále zuboženěji vypadající trio Aleš-Venca-Luďan se plížilo ulicemi, chytalo se kolemjdoucích s dotazem, zda snad nehrají na kytaru. Ani tenhle postup nezabral, ale vydělali jsme si 6,50,- od lidí, kterým jsme nevysvětlili, že se neživíme žebrotou. O výdělek jsme se rozdělili bratrsky, spravedlivě — sbalil jsem ho celý a nikomu nic neřekl. Když už jsme ani nedoufali, že by snad někdy přišel schopný kytarista, pln zoufalství jsem se uprostřed semináře KAN/PL5 obrátil na svou spolužačku s dotazem, který jsme položili milionu lidí před ní. Zdálo se, že přemýšlí. Pak vztyčila prst a málem mi vypíchla oko. Na druhý pokus už celkem přesně ukázala na nenápadnou postavičku v pruhovaném tričku se slovy: „ON HRAJE!“. Otočil jsem tedy své jediné zbylé funkční oko požadovaným směrem a uviděl nejdříve sice mlhu, ale pak oblaky bolesti ustoupily a tam byl ON. Mého srdce šampión — Jeník aneb Johny. Několik nesmělých slov na seznámení se neslo v duchu spíše praktickém, kdy jsem na Johnym vyzvídal základní informace: „Nevíš, jak se řekne chleba?“ apod. Pak jsme se dostali k osobnějším informacím: „Jak se, k sakru, řekne máslo?“ Johny mi k téhle informaci dal k lepšímu i to, že na kytaru hraje — tehdy ještě s kapelou Malbeth. Slovo dalo slovo, čísla změnily majitele a Jeník obdržel naše www stránky vyráběné poctivě na strojích České pošty, a.s.

Několik dní mučivé nejistoty vystřídalo nadšení, když Johny svolil, že přijede na zkoušku a zdálo se dokonce, že vybaven potřebnými schopnostmi, a navíc už z nahrávek uměl několik našich písní. Vyhráno samozřejmě nebylo — bylo třeba Johnyho přesvědčit, aby spojil svůj osud s osudy našimi. I to se o několik dní později stalo skutkem. Při rituálu zahrnujícím obětování drůbeže, tanec okolo ohně a několik řezných ran na našich zápěstích kapela získala na konci listopadu znovu čtvrtého člena v pruhovaném tričku.

Zkoušení probíhalo ve velkém tempu jak díky našemu profesionálnímu přístupu, tak díky Johnyho skvělým muzikantským schopnostem. Team Aleš-Venca-Luďan dostal plnohodnotného spoluhráče. Prvním prubířským kamenem pro novou sestavu byl koncert v metropoli nedaleko Plzně. Žádná hvězda světového formátu si nikdy nedovolila odmítnout koncert v sále ověnčeném slávou. Neudělal to ani Robbie Williams či Metallica, nemohli jsme to tedy odmítnout ani my. Spolu s kapelami Headache, Hellium a Vklidu jsme se tedy zařadili po bok slavných vystupujících v České Bříze. Žádný učený z nebe nespadl, ale 15 diváků, kteří přišli okořenit předvánočního kapra několika rockovými notami, nás nakonec odměnilo úlevným potleskem.

Přišel čas zavřít se zase do zkušebny a jarní měsíce byly věnovány hlavně zkoušení a tvorbě nových písní. Čas tak v poklidu pokračoval. Jarní měsíce přešly a kapela Pillow Fight už tvořila jednolitý kádr, který se v dubnu, květnu a červnu zocelil na naší bandu neuvěřitelným množstvím koncertů, z nichž bych snad měl zmínit dvě akce.

První byla pozvánka na RuinFest pořádaný kapelou Jak100hoven v Rabí. Johny, který nikdy necestoval se zbytkem kapely šel do celé akce s optimismem. My ostatní jsme věděli, co nás čeká. Kapela Pillow Fight na cestách se dá přirovnat pouze k zvěřinci, ve kterém ve stejném voze cestují sloni, žirafy, lvi a párek velmi nervózních nosorožců. Už nakládání v Plzni se neobešlo bez zádrhelů a v domluvenou chvíli (cca ve 14.00) stál před naší zkušebnou pouze bezradný Véna a já s foťákem v ruce. Fotografování prázdného místa před zkušebnou mi vydrželo asi půl hodiny, zatímco Véna si krátil čas povídáním s vystavenými sádrovými trpaslíky. Ve chvíli, kdy mu začali odpovídat, se naštěstí ukázali Johny v pruhovaném tričku s Alešem a věrným Tranďákem. Nakládání vybavení probíhalo v přátelském duchu vzájemné spolupráce okomentované pouze občas netrpělivými trpaslíky. Odjezd byl sice trochu zpožděn, ale morálku kapely to sebeméně nesnížilo. Rozjařený Aleš opět, jak je jeho dobrým zvykem, vystrkoval hlavu z okénka a po zásahu značkou „dej přednost v jízdě“ se na chvíli ponořil do hlubokých myšlenek. Johny se marně snažil soustředit na řízení ve změti výkřiků typu „Na Bělehrad!“ a „Na Rabí, Vávro, na Rabí!“. Fyzickou i mentální oporou jsem mu byl samozřejmě já i Véna. Já, protože jsem byl zticha a poklidně usrkával svůj odvar z babského ucha hermeticky uzavřený v mé již legendární termosce, Véna proto, že je vždy seriózní oporou. Poté, co jsme navíc dostali na cestu do auta ke svačině ještě dva Johnyho kamarády, jsme poklidnou rychlostí cca 45km/h vyrazili směr jih. Tranďák stoicky hltal metr za metrem a zdál se být netečný ke konverzacím, které jsme uvnitř vedli.

Vedeni neomylným velbloudím instinktem jsme po zapojení široké veřejnosti v Rabí našli kulturní dům a jali se připravovat se na výkon. Organizace nás ohromila. Skvěle zařízené zázemí se skvělým zvukem a spoustou prostoru. Nezbývalo než hluboce smeknout před organizátory. Za tímto účelem jsme si zapůjčili klobouky, které jsme posléze odhodili v dál. Koncerty se odehrávaly v příjemném tempu a všechny kapely ukázaly, že nejsou na téhle jihočeské prestižní akci jen tak pro nic za nic. Náš koncert proběhl v trošku nervóznější atmosféře, neboť mé hlasivky po Božkovském výpadku neoplývaly spolehlivostí. Vše nakonec dobře dopadlo. Karlovi sice zůstali zlatí slavíci, ale já se ve zdraví dočkal konce koncertu a to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Po koncertě už se rozliční členové věnovali zábavám podle svého gusta. Aleš s chutí poslouchal muziku a srkal limonádu, protože byl pověřen postem řidiče na cestě zpět. Johny se bavil po svém, Véna se soustředil na muziku a nabíral inspiraci a já se věnoval místnímu baru, což sice nebývá mým zvykem, ale jak často se vám stane, že vám za barem nalévá váš bývalý kolega z práce – tedy pedagog. Pití pod pedagogickým dozorem není zdraví ani myšlení škodlivé a tudíž jsem si dal do trumpety, abych byl v dobrém rozmaru na cestu zpět. Nemůžu mluvit za ostatní, ale z Rabí jsem odjížděl s výborným pocitem, který byl způsoben jednak skvělou obsluhou a také naprosto úžasným výkonem kapely Discoballs a jejich zpěvačky, ačkoliv ska styl — v současné době tak módní — nijak nepreferuji, spíše naopak. Skutečným zlatým hřebem pak byla Orchestra. Dvoučlenné sdružení bubeník-houslista poslalo celou halu hravě do kolen. Podruhé ten večer jsem smekl hluboce klobouk. Pánové, klaním se.

Druhou akcí, kterou bych rád zmínil, byla naše premiéra v klubu Anděl. Zahrát si v tomto atraktivním prostředí bylo pro nás ctí. Klub vyniká skvělým zvukem a prostorem a my jsme si za tímto účelem zašli na matriky, abychom se mohli těšit, i dle zákonů, jako malí Jardové. Pozvánka do tohoto hudebního ráje přišla od kapely The Universe of Discourse, se kterou jsme již měli tu čest hrát v klubu Jabloň. Po této zkušenosti jsme přistupovali k pozvánce možná trochu skepticky, ale možnost představit se v klubu Anděl byla jasnou výzvou, která musí být přijata. Toho večera všechno splnilo naše očekávání. Práce se zvukařem i obsluhou byla naprosto profesionální, počasí kazily jen menší filozofické neshody se spolukoncertující kapelou, které však byly, k jejich nepříliš velkému nadšení, odhozeny stranou. V téměř plném klubu se pak odehrál jeden z nejlepších koncertů kapely Pillow Fight. Chtěl bych tímto poděkovat všem fanouškům, kteří tam byli a podpořili nás. Atmosféra byla skvělá a můžete se o tom přesvědčit i z našich fotek — a prohlédnout si tam třeba i Johnyho v pruhovaném tričku.

Letošní prázdniny proběhly ve velmi klidném tempu. Bylo to zaviněno nejspíš naší vrozenou leností, která nám zabránila vyjednávat ve velkém koncerty, což nás ve finále trochu mrzelo. Do dalšího roku tedy kapela nastupuje zbavena své lenosti a navíc — vybavena novým zvukovým systémem Yamaha EMX512SC+2xYamaha S115V. Poslední velkou událostí v dějinách kapely bylo pořízení druhé elektrické kytary, tentokráte mnou. Co tahle událost přinese? Kdo ví.

Všem, kdo se dočetli až sem gratuluji a nám i vám přeji další skvělou sezónu s kapelou Pillow Fight. A třeba zase někdy u další kapitoly… Uďan, 19.8.2007